Dostat se do hudby švédské party A SWARM OF THE SUN není jen tak a především letmé ochutnávání tady absolutně nefunguje. Platilo to již o předchozích počinech (i když úplné začátky ještě obsahovaly i dravější a přívětivější postupy) a platí to snad ještě více o aktuální desce "An Empire". Hudba zde je jako ospalé zimní sluníčko, které zavrhnete rychlým mávnutím ruky a bez naděje na hřejivou lázeň se otočíte zády. Ale pokud překonáte zimomřivé nutkání prchnout k něčemu horkokrevnějšímu, pak schovaní v závětří můžete pocítit, že A SWARM OF THE SUN to slunce mají nejenom v názvu, ale vlahou náruč rozevírá i jejich hudba. Nicméně je to současně závoj chladnoucí mlhy, která roní studené slzy a odvádí posluchače do šera dlouhého večera, kdy se člověk až bojí přivřít oči, aby ho smuteční marš neposlal až za řeku Styx. Hudba A SWARM OF THE SUN prostě není jednoduchá na poslech, a hlavně není pro nedočkavce a ty, kteří si libují ve vstřícné a hitové melodice. Hudba A SWARM OF THE SUN je melancholický příběh na pokračování, je jako život sám, plná unyle se vlekoucích pasáží, dramatického a bojácného čekání na to co přijde, plná boje s časem, který pomalu, ale nekompromisně ukrajuje z našich životů.

Přestože se o A SWARM OF THE SUN často píše jako o postmetalové skupině, je obtížné jejich hudbu škatulkovat. To platilo již v minulosti a s albem "An Empire" je to ještě markantnější. Jakob Berglund a Erik Nilsson zde možná vstoupili do nové etapy své tvůrčí aktivity, kterou naznačili již minulým dílem "The Woods" (2019). V podání "An Empire" ale stvořili skutečně epické dílo, které je po covidové pauze víc než jejich čtvrté studiové album. Je něco jako nový začátek, jako z metamorfózy se vylíhnuvší motýl. Promyšlené kompozice staví toto duo jednak na vlastních instrumentálních schopnostech, například na sugestivním vokálu samotného Jakoba Berglunda, či klavírních variacích, které využívá Erik Nilsson při budování atmosféry, ale druhak si pánové nechávají pomoci řadou spolupracovníků, kteří jejich dílo osvěžují a vrství do plnosti. Samozřejmostí tak jsou bicí Daniela Lidéna, basa Anderse Carlströma, ale i skutečné varhany, které mistrně prezentuje Minna Larsson Heimo, a nakonec i trombón v podání Vilhelma Weréena. Již z tohoto výčtu je jasné, že z hudby A SWARM OF THE SUN vyzařuje i silná aura moderní orchestrální tvorby ve své až avantgardně pochmurné variaci. Hned úvodní skladba "This Will End In Fire" si nese onu rezonující a chvějivým zvukem varhan řízenou atmosféru.

Mnohem více "děje" již nabízí druhá skladba "Heathen", která se postupně rozvine a překlopí do důraznější formy, kde na dominanci naberou i bicí party a nakonec se to celé s až drone příznakem rozplyne do vytracena. SWARM OF THE SUN tak dosahují zajímavého paradoxu, kdy zdánlivě uklidňující a chlácholivé skladby vzbuzují i neklid a nesou vnitřní napětí, které skupina pomalu buduje. A byť se skladby až neskutečně vlečou, jejich atmosféra plíživě graduje a dochází i k působivým zlomům a přechodům, jako například ve středu dalšího kousku "The Pyre", jež se po vzrůstající intenzitě překlopí do dusající deprese, kterou nekompromisně a přímočaře odsekávající bicí vedou až k dalšímu postupnému a plynulému vyvrcholení. Již naznačené drone ambice, ke kterým se možná překvapivě skupina občas propracovává, lezou hodně na povrch například ve středu titulní "An Empire". Zde jsme utopeni v tom nejtemnějším, co album nabízí. V této chvíli již slunko nadobro zapadlo a ospalá nervozita definitivně přebírá otěže. Vše ještě umocňuje Jakobův vokál, který kromě zpěvných poloh využívá chlácholivě se nesoucí téměř recitaci, jež nás jako průvodce vede příběhem.

Nejvíce ladnosti přináší singlová "The Burning Wall", kde se možná až překvapivě najde hodně klasických doommetalových postupů. I atmosféra a silnější zvuk nás sem odvádí a pánové jako by chvíli váhali, zda chtějí zůstat ve funeral doomové lenosti, ale nakonec se pustí do důraznější klasické formy. Jedná se tak o nejživější okamžik alba, po němž přichází téměř dvacet minut katarze závěrečné skladby "Anthem". Zde je to jako nekonečné ukládání se k spánku, vleklé čekání na další zvuk a pak zase čekání na jeho konec. A jelikož už v té chvíli má posluchač za sebou téměř hodinu poslechu, snadno se ztratí pozornost nebo upadne do očistného spánku, ze kterého mohou vyrušit citlivé tóny trombónu a chvějivě bolestný vokál. Ale nakonec i zde dojde k rozvoji a mechanický kolovrátek bicích nás dotlačí k závěru.

Délka alba je asi tím hlavním negativním aspektem, který sice k podobné hudbě patří, vždyť postupné a líné tvoření atmosféry prostě potřebuje čas, ale záleží jen na náladě posluchače, kdy se příjemné vychutnávání atmosféry může snadno překlopit na až bolestně netrpělivé čekání konce. Bylo pro mě překvapivé, jak rozdílně dokáže toto album působit jen podle okolností a mého vlastního vnitřního rozpoložení. Jak už jsem psal v úvodu, není to hudba jednoduchá na poslech a potřebuje trpělivého a na danou notu naladěného příjemce. Pak se dokáže odměnit opravdu silnou dávkou emocí.